Minerály a horniny Slovenska :: prepni na celú stránku
|
Zahraničie |
CZ
- Podyjí (2. časť)
zdroj:
www.nppodyji.cz
pridané: 21.12.2008
Geologická stavba
Území NP Podyjí leží na jihovýchodních svazích Českého masívu, který se zde pozvolna zanořuje do mladých sedimentů karpatské čelní hlubiny.
Nejstarším a plošně nejrozsáhlejším souborem hornin jsou metamorfity moravika dyjské klenby. Jsou zastoupeny třemi jednotkami: od západu k východu je to vranovská jednotka ( na území parku tvoří podloží jen v úzkém puhu na severozápadě a západě ), dále bítešská ortorula a jednotka lukovská. Jsou od sebe odděleny tektonickými liniemi SV-JZ směru, ukloněnými k SZ.
Vranovskou jednotku tvoří především masívní či břidličnatá biotitická pararula. Obsahuje také vložky dvojslídného svoru s granáty a četné polohy granátického amfibolitu, přičemž horniny se střídají v centimetrových až metrových polohách. V pararule nalezneme rovněž tělesa krystalických vápenců, erlanu a kvarcitu ( Jenček 1984 ).
JV okraj vranovské jednotky je v kontaktu s bítešskou ortorulou. Ta vznikla nejspíše přeměnou usazených sopečných materiálů. Bítešská ortorula vystupuje především jako masivní okatá dvojslídná leukokratní ortorula světlešedé barvy. Na styku s vranovskou jednotkou se ortorula střídá po několika milimetrech až decimetrech s biotitickým amfibolitem nebo muskovit-biotitickou pararulou ( okrajový typ ) ( Jenček 1984 ).
Lukovská jednotka je tvořena dvojslídnými pararulami, které se střídají s biotit-chloritickými fylity. Uprostřed jednotky vystupuje těleso weitersfeldské (pleissingské) ortoruly, která má granodioritové až tonalitové složení. Pararula obsahuje též polohy krystalických vápenců, kvarcitických fylitů a kvarcitů. Na styku s bítešskou ortorulou je vyvinut erlánový horizont ( Mísař 1983 ).
Vyvřelé horniny jsou v moraviku dyjské klenby zastoupeny ojediněle drobnými žilami křemene, lamprofyru, aplitu a aplopegmatitu. Pravděpodobně se jedná o paleozoické horniny spjaté se závěrečnými fázemi variského vrásnění.
Do lukovské jednotky vnikl ( a vyvolal v ní kontaktní metamorfozu ) dyjský masiv, který tvoří přibližně 1/3 podloží na JV území NP. Z velké části je překryt sedimenty terciéru a kvartéru. Nejvíce zastoupený bitotitický granit v jeho západní části postupně přechází do biotitického granodioritu. Míra usměrnění horniny přitom klesá k JV. Ve střední části masivu vystupuje těleso biotit-amfibolického dioritu až tonalitu. Východní část masívu tvoří jemnozrnný granodiorit s růžovými živci ( tasovický typ) ( Batík et al., 1982 ).
Stáří jednotek moravika nebylo dosud jednoznačně prokázáno, ale většina autorů je považuje za prekambrické, nejspíše proterozoické. Stáří bítešské ortoruly zjištěné Scharbertovou v r. 1977 metodou Rb/Sr bylo stanoveno na 795 mil. let. Také stáří dyjského masivu je pravděpodobně proterozoické ( K/Ar metoda - 630 mil. let ). Metamorfoza moravika je nižšího stupně než je tomu u sousedního, na západě navazujícího moldanubika. Od jihu a severu ke středu klenby můžeme pozorovat metamorfní zóny těchto minerálů: chlorit, biotit, granát, staurolit, někdy dokonce kyanit až sillimanit ( Mísař 1983 ).
Od mladšího paleozoika bylo území denudováno a postupně se zarovnáváno na holorovinu. Současně působilo v tropickém klimatu až do hloubky 25m kaolinitické zvětrávání. Z období mezozoika nemáme pro geologický vývoj žádné konkrétní doklady. V mladším terciéru byla oblast zaplavena mořem, které transgredovalo od JV z alpsko-karpatské oblasti. Probíhalo zde usazování křemenných štěrkopísků , písků a písčitých jílů. Koncem eggenburgu došlo ke spadu vulkanického popela, který dal vznik ryolitovým tufitům a montmorilonitovým jílům.
Sedimentační prostor se v této době zmenšil a vznikly samostatné pánvičky oddělené od moře. V průběhu ottnangu došlo vlivem horotvorných tlaků zřejmě k postupnému zdvihu pánve, bazální sedimenty se tvořily přímo na krystaliniku. Nové poklesy v období karpatu a na začátku spodního badenu způsobily další, i když méně rozsáhlé, mořské záplavy, jejich sedimenty však byly později vesměs odneseny. Jejich nepatrné zbytky se vystupují v okolí Šatova ( Čtyroký et al., 1983 ).
Pro geologický vývoj konce třetihor (mladšího miocénu a pliocénu), neexistují žádné přímé doklady. Během kvartéru dochází k vyzvednutí a následnému odnosu usazenin v celé oblasti, takže byl obnažován starý předtřetihorní povrch. Během čtvrtohor převažovala odnosná činnost nad ukládáním sedimentů, takže kvartérní pokryv je málo mocný a nesouvislý. Pouze v JV části NP, na okraji Dyjsko-svrateckého úvalu, se nahromadily větší mocnosti pleistocenních říčních, jezerních a větrem uložených sedimentů.
Zvláštní pozornost si zasluhují polohy spraší würmského stáří, které lemují horniny moravika a dyjského masívu při severní a východní hranici NP a nepravidelně se vyskytují prakticky po celém území NP. Vzhledem k dostatku živin v půdách na nich vytvořených pak společně s pruhy krystalických vápenců a erlánů lukovské jednotky mění charakter vegetace a tím zvyšují celkovou pestrost bioty NP Podyjí. Autor: Martin Škorpík