Minerály a horniny Slovenska      :: prepni na celú stránku

Zaujímavosti

Drahokamy
zdroj: www.mineraly.net
pridané:
2.1.2008

Mezi drahokamy zahrnujeme minerály, které mají především krásný vzhled a upoutávají nás jiskřivou hrou barev, čistotou, průhledností, leskem, třpytem. Drahokam musí být do jisté míry neporušitelný a odolávat opotřebování. Tuto vlastnost mají pouze minerály s tvrdostí 7-10. Aby byl drahokam žádaný a vysoce ceněný, musí se vyskytovat vzácně i v přírodě.

Drahokamy tedy netvoří žádnou přirozenou skupinu minerálů. Mezi nejušlechtilejší kameny, které nejméně podléhají výkyvům módy, patří určitě diamant, rubín, safír a smaragd. Tyto čtyři kameny mají zvláštní postavení, považují se za opravdové drahokamy.  Ostatní se považují jako méně hodnotnější, polodrahokamy. Hranici mezi drahokamem a polodrahokamem však nelze přesně vymezit, a proto je vhodnější užívat šperkový nebo ozdobný kámen.


Drahý opál z Dubníka. Foto: www.permonik.host.sk

Drahokamy provázejí člověka již od počátku jeho dějin. Ve starověku se lidé krásnými kameny nejen zdobili, ale uměli využívat i jejich vynikajících vlastností. Přisuzovali drahokamům rovněž tajemné, magické vlastnosti a zázračné léčebné schopnosti. Víra v neobyčejnou moc kamenů byla silná zvláště ve středověku.

Opracování šperkových kamenů

Kdysi se drahokamy používaly ve své původní podobě. Teprve později je lidé začali pro zvýraznění barvy a lesku vyhlazovat. Nejlépe je dokázali opracovávat Indové a Egypťané. U průhledných kamenů se zdůrazní jejich optické vlastnosti symetrickým vybroušením drobných hladkých plošek, tzv. facet. V kamenářské praxi se používají různé výbrusy, od jednoduchých stupňovců až po velmi složité výbrusy s velkým počtem facet. Od 17. století je známý tzv. briliantový výbrus, který se používá jak pro diamanty, tak i pro jiné průhledné drahokamy. Facety na briliantovém brusu jsou voleny tak, aby se světelné paprsky dopadající na výbrus od spodních facet co nejvíce odrážely a vystupovaly opět z kamene. Tak se co nejvíce zdůrazní jeho lesk, případně i barva, a docílí se zvláštní brilance. V důsledku lomu paprsků se rovněž rozdělí bílé dopadající světlo na barevné složky a výsledkem je hra barev.

Neprůhledné barevné kameny se často brousí pouze do zaoblených tvarů, které nazýváme čočkovce. Zvláštním uměleckým způsobem opracování drahých a ozdobných kamenů je glyptika, tj. rytí do kamenů. V tomto umění vynikali především staří Řekové a Římané.

Při opracování drahokamů musí brusič dobře znát jejich různé fyzikální vlastnosti, jako je např. štěpnost, tvrdost a pleochroismus, a umět jich co nejlépe využít. Při zasazování do šperků se musí respektovat odolnost kamenů vůči zvýšené teplotě, nárazu, tlaku a kyselinám.

Pro vyjádření hmotnosti drahokamů používají brusiči kamenů a klenotníci jednotku karát. 1 karát = 0,2 g; 1g = 5 karátů. Tato jednotka není zahrnuta v Mezinárodní soustavě (SI) měřících jednotek.

Imitace a syntetické drahokamy

Je pochopitelné, že drahokamy svou vzácností a vysokou cenou odedávna lákaly k napodobování. Už ve středověku lidé imitovali drahé kameny sklem, jiné uměle přibarvovali nebo je ke zvýšení lesku podkládali stříbrnými fóliemi. Zvláštním druhem imitací jsou tzv. dublety. Jsou to dva kusy kamenů stmelené v jeden celek. Většinou se spojovaly pravé kameny se sklem nebo dva menší kousky pravých kamenů. Všechny napodobeniny a padělky však připomínají pravé přírodní kameny pouze vnějším vzhledem. Jejich fyzikální vlastnosti jsou zcela odlišné.

Podobně jako u zlata snažili se alchymisté rovněž bezvýsledně vynalézt způsob, jak přeměnit obecné kameny v ušlechtilé, drahé. Tato umělá příprava, tzv. syntéza drahokamů se podařila až moderním alchymistům. Kameny vyrobené uměle v laboratoři mají stejné chemické složení i fyzikální vlastnosti jako kameny přírodní, jsou tedy vlastně pravé, ale nebyly vytvořeny přírodou. Jedním z nejstarších a nejúspěšnějších způsobů umělé přípravy drahokamů je tzv. Verneuilova metoda. Spočívá v tom, že se jemně práškované suroviny přetavují v kyslíkovodíkovém plameni ve speciálních pískách. Tímto způsobem se dodnes ve velkém vyrábějí syntetické rubíny, safíry, spinely, rutily i jiné, v přírodě neznámé kameny. Drahokamy získané touto metodou mají tvar válečku, tzv. hrušky, nemají rovné krystalické plochy.

Pod tlakem a za vyšších teplot, tzv. hydrotermální syntézou, vyrábí se v ocelových autoklávech umělý křemen - křišťál, záhněda i citrín. Také smaragdy se podařilo uměle vypěstovat z příslušné taveniny chemickou krystalizací při vysokých teplotách, a to v podobě dokonalých krystalů.

Rovněž diamant, nazývaný králem drahokamů, vyrábí se dnes uměle při vysokých tlacích a teplotách ve speciálních aparaturách. Získané krystaly zatím nejsou tak velké, aby mohly sloužit jako běžná šperkařská surovina. Podobně jako většina syntetických drahokamů používá se i uměle vyráběný diamant stále větší měrou v technické praxi.

Určování drahokamů

Ani nejzkušenější odborník nemůže na první pohled naprosto bezpečně určit drahý kámen, zvláště když dnes existují různé zdařilé napodobeniny. Rozlišit pravý kámen od skleněné imitace nebývá těžké. Stejně snadno rozlišíme napodobeninu třeba akvamarínu syntetickým spinelem, protože to jsou naprosto odlišné nerosty s rozdílnými chemickými a optickými vlastnostmi.

Jak rozlišíme syntetický kámen od přírodních? Někdy je to velmi nesnadné, protože se vzájemně liší jen způsobem růstu. při velkém zvětšení můžeme mikroskopem pozorovat uvnitř kamenů různé uzavřeniny, mikroskopicky drobné bublinky a růstové vrstvičky. U přírodních kamenů jsou tyto nečistoty uspořádány podle krystalových rovin, kdežto u kamenů pěstovaných Verneuilovou metodou vidíme zakřivené růstové proužky. Cizí uzavřeniny jsou uvnitř hrušek uspořádány obloukovitě, vytvářejí mírné zaoblené misky. U syntetických kamenů získaných jinými pěstovacími metodami, jako např. u smaragdu, však nenajdeme bezpečný důkaz ani pomocí mikroskopu.

mineraly.net/drahokamy.php