Minerály a horniny Slovenska      :: prepni na celú stránku

Zaujímavosti

Historie využití vápenců
zdroj:
www.gweb.cz
pridané:
23.5.2006

Přehled využívání vápenců v dějinách lidstva

První využití vápence mělo pasivní charakter a spočívalo v tom, že člověk osídloval krasové jeskyně a užíval je jako úkryty či případně i kultovní místa. O lidské přítomnosti v krasových jeskyních bylo sepsáno velké množství literatury. Svědectvím lidské činnosti v těchto krasových jevech na území ČR je např. tzv. Chlupáčova sluj v lomu Kobyla nedaleko Koněprus (Chlupáč, 2002), kde byl zachycen vývoj od středního a mladšího paleolitu. Nalezené nástroje byly vyrobeny z místních materiálů. Podobných jeskyň bychom mohli nalézt i více. V Českém krasu jsou známé i tzv. Turské maštale (nedaleko Tetína), kde se našel pazourek typu Quinson a mnohé cennosti z rozličných období. Bohůmžel jeskyně byla odtěžena, a tak nelze provádět další výzkum. V Moravském krasu se nachází význačná archeologická lokalita nedaleko obce Adamov a je známá jako tzv. Býčí skála. Jednalo se o keltské kultovní (?) místo, což prokazují i četné lidské kosterní pozůstatky. Dle nalezených lebek se určilo, že zde smrt nalezlo 17 mužů, 11 žen a 10 patřilo jedincům nedospělého věku, někteří měli useknuté ruce, dále se zde našly bronzové přilbice, šperky, sekery, dýky a perly. Scénu, kde se na počest smrti velmože konaly lidské oběti, mistrně pojal Zdeněk Burian.

V mladší době kamenné (neolitu) se vápenec používal již jako surovina určená k výrobě rozličných předmětů. Vápenec byl měkčí a dostupnější než pazourek či obsidián, pravěký člověk z něho tudíž zhotovoval rozličné předměty: palice, mlaty, sekyrky či motyky.

Žebera v roce 1939 (in Krutský, 1985) popsal ve své práci jedinou známou archeologickou lokalitu se zachovanými neolitickými lomy na krystalický vápenec, z něhož se poté zhotovovaly nejrůznější drobné ozdobné předměty. Jedná se o oblast Bílého kamene u Sázavy nad Sázavou. Nejednalo se o velké lomy, byly maximálně 10 m široké a 1 až 3 m hluboké. V jámách bylo nalezeno mnoho rozbitých palic, sekeromlatů či jiných předmětů. Jednalo se o celkem 6 000 kamenných nástrojů, jenž byly vyrobeny z tvrdého amfibolitu. Tato těžba pokračovala i do eneolitu (Krutský, 1986). Z doby středního eneolitu (polovina 3. tisíciletí př.n.l. ) jsou známy sídlištní jámy tzv. řivnáčského typu v Dřetvovicích na Kladensku, kde se dochovaly zbytky vápenných nátěrů.

S postupem času byly známy i jiné přednosti této suroviny. Jednalo se třeba o hnojení (půda byla obohacena o kationty Ca2+, popřípadě když se jednalo o dolomitické vápence tak i o Mg2+ ). Vápence byly použity i na vydělávání kůží a k výrobě skla. Ve starém Babylónu se vyráběly vápenopískové cihly, které se sušily na slunci. Zajímavé je užití vápna i v kosmetice. Germánky získávaly světle rezavý odstín svých vlasů tak, že do svých vlasů sypaly nehašené vápno (o vápně se zmiňuji níže), své vlasy zavinuly do šátků a nechaly účinky vápna několik dní působit (Láník – Cikrt, 2001).

Vápenec byl užit i při výrobě různých pigmentů. V nejstarších dobách výroby pigmentu se používaly kosti, které se při 400 °C vypálily na fosforečnan vápenatý, k němu se přidal vápenec a opětným vypálením (tentokrát při teplotě 1000 °C) vznikl bílý pigment: CaO * P2O5

Nejpodivuhodnějším pigmentem ve starověku se stala tzv. egyptská modř, které nabývala mnoho odstínů modré barvy. Odbornící dlouhou dobu nemohli rozluštit tajemství její výroby, dnes ji už známe. Následující chemická reakce popisuje, jak zřejmě byl tento přes 4 600 let starý pigment vyráběn.

Cu2[(OH)2 CO3] + 8SiO2 + 2CaCO3 --- 2CaCuSi4O10 (kuprorivait) + 3CO2 + H2O

Velice důležité při výrobě bylo dodržení podmínek: přesné poměry jednotlivých přísad, teplota 800 °C až 1000 °C a doba zahřívání 27 hodin.

Člověk se poměrně brzy naučil pálit a využívat vápno, otázkou zůstává, jak vlastně objevil tajemství jeho výroby. Obecně se ale předpokládá, že na otevřeném ohništi člověk vypálil vápencové kameny, které zreagovaly s vodou vlivem deště, tím došlo k rozhašení vápna na hašené vápno, dalším přídavkem vody se pak vytvořila hmota, která po smíchání s okolním půdním substrátem dala vzniknout jakési primitivní maltě. Archeologové odkryli v letech 1965 – 1968 na území bývalé Jugoslávie prehistorické sídlo, jenž bylo pojmenováno podle blízké obce Lepenski Vir. Byly zde objeveny podlahy z malty, kterou vyrobili dávní obyvatelé tohoto kraje z vápna, písku, jílu a sádry. Stáří bylo radiokarbonovou metodou odhadnuto na 6 000 let. Nejstarší zbytky vápenné malty pocházejí z jihu Turecka, stáří zde bylo odhadnuto na 12 000 let! (Gemrich et al., 1998)

Ve 3. tisíciletí př. n. l. již staří Egypťané používali vápenné malty (ta obsahovala ještě sádru). Se zpracováním a použitím vápna se zajisté také setkal autor (autoři) biblických Mojžíšových knih (pravděpodobně počátek 2. tisíciletí př.n.l.). V Asii bylo tajemství pálení vápence také objeveno a vápno bylo použito i na stavbu Velké čínské zdi. Na Americkém kontinentě prokazatelně používali vápno až Toltékové v 7. století n.l. (Láník – Cikrt, 2001).

Doslova zlom ve výrobě vápna nastal v antických dobách v časech římského impéria. Dokazují to četné dochované literární památky. O výrobě vápna psali přední stavitelé starého Říma: Marcus Vitruvius Pollio a Marcus Porcius Cato. Lidé zabývající se výrobou vápna byli označováni jako Magistri Calciarum. Římané objevily velice významnou vlastnost některých vápen: hydrauličnost. Objekty, kde se používalo hydraulické vápno, se staly odolnějšími vůči mořské či jinak agresivní vodě. Tyto specifické vlastnosti byly zapříčiněny především přísadami, které se do vápna přidávaly. Tak např. Féničané užívaly jako korekční surovinu pálené jíly, cihelné a hliněné střepy, to vše již v 10. století př.n.l.. Později Řekové přidávali do vápna sopečné popely a tufy z ostrova Théra v Egejském moři. Římané, kteří tento způsob proslavili, používali rovněž sopečné popely z okolí Vesuvu. Takovým centrem výroby hydraulických vápen bylo městečko Pozzuoli (na úpatí Vesuvu) v Kampanii. Právě proto dodnes těmto aktivním přísadám říkáme přeneseně říkáme pucolánové. Z tohoto jakéhosi primitivního cementu byly postaveny sloupy Trajanova mostu v Turn – Severinu, byl použit jeden díl tohoto hydraulického vápna (či cementu), 2,8 dílů písku a 2,6 dílů drcených cihel.

Římští stavitelé s touto novou „zbraní“ byli schopni vystavět i téměř divy světa, jednalo se třeba o akvadukt Pont du Gard v jižní Francii (římský cement byl použit i na vycementování jeho koryta). Další významnou stavbou byl i mořský přístav u Neapole, při stavbě kolosea či Konstantinovy baziliky (Láník – Cikrt, 2001). Po pádu římského impéria se na dlouhou dobu na tyto důležité vlastnosti zapomnělo. Vše se změnilo v polovině 19. století, kdy byl vlastně objeven cement, ten však není předmětem této práce.

V Českých zemích se výrazněji vápno začalo používat až s příchodem křesťanství. Používalo se na stavby nejrůznějších církevních budov (období Velké Moravy) a také pro světské účely.

Kníže Boleslav I. již roku 940 nechal postavit svůj hrad v Praze z opuky, jejíž opracované bloky byly pospojované maltou. Podobný styl stavění je znám z Levého Hradce a Budče. První písemné zmínky na našem území o zpracování vápence pochází z 10. století, ze kterých je zřejmé, že se vápno pálilo ve vápence, která patřila Břevnovskému klášteru. Ve 13. století stála v místech dnešního Valdštejnského paláce na Malé Straně vápenka, kde se pálilo vápno pro Staré Město pražské. Zajímavé je, že ve středověku byly vápenky postaveny v mnohých městech a i tam, kde byla velice chudá ložiska této nerudní suroviny.

Za Karla IV. vzkvétalo snad vše, včetně vápenictví, které bylo podmínkou pro mnohé stavby, které Karel nechal postavit. Těžba a výroba byla situována do dnešních čtvrtí Prahy: Podolí, Zlíchov, Radlic a Bráníka. A právě vápno vyráběné v Bráníku mělo částečně hydraulické vlastnosti a užívalo se pro vodní stavby. Primární vápencová surovina měla totiž povahu kalových (slínitých) vápenců. Vyváželo se do mnohých významných měst tehdejší Evropy pod názvem pasta di Praga. Údajně z něj byly postaveny mnohé benátské paláce, londýnské nábřeží při Temži či paláce v Drážďanech (Láník – Cikrt, 2001).

Bohuslav Balbín se rovněž zmiňuje o vynikajících vlastnostech českého vápna, a to v díle Miscellanea historica regni Bohemiae (vyšlo na sklonku 17. století). Zde je ukázka z onoho díla (Láník – Cikrt, 2001):

„O vápenci snad bych se ani nemusel zmiňovat, když je společný všem krajinám, ale sama výborná jakost českého vápna nedovolí, abych jej opomenul … Kusy znamenitého vápence se dobývají na četných místech v Čechách. Vápenné pece jsou všude u lesů. … Při pálení a hašení nezůstává téměř žádný odpad. Pražské vápno se mění v kašovitou hmotu tak bílou, že se dobře hodí pro štukatérskou figurální výzdobu, jak se tomu nyní říká. Italové dokonce nazývají jakékoli dobré italské vápno slovy pasta di Praga.“

Vše výše se týkalo Prahy a jejího okolí, známé jsou i první písemné zmínky o pálení vápna v Podkrkonoší z roku 1507. Jednalo se zejména o okolí Vrchlabí a právě odtud se dovezlo vápno i do Hradce Králové a Jaroměře, kde bylo použito na stavbu tamějších městských opevnění.

Útržkovité zprávy se dochovaly z oblasti Šumavy. K. Klement ve svých vzpomínkách píše o vápnu, které bylo použito na stavbu hradu Rábí a na rozdrcený vápenec, který byl použit jako drcené kamenivo jako štěrk na cesty.

Vápno se ve středověku pálilo v polních pecích, které jsou známy pod termínem milíře. Ještě před samotným pálením se musel vápenec vhodným způsobem připravit, říkalo se tomu, že se tzv. tluče pec. Vápenec se železnými nástroji odlamoval do menších a plochých fragmentů, poté se pec začala rovnat. Pro tuto činnost bylo zapotřebí minimálně 2 lidí. Jeden nabíral vápencovou surovinu do ošatky a druhý stál v peci. Vápence byly pokládány takovým způsobem, že nakonec vytvořily jakousi klenbu. Kopuli uzavřeli většími kusy vápence (tzv. hroudí). V peci se obvykle topilo 12 až 16 hodin, vše ale podmiňovala jakost dřeva a roční období. Popel z pece se opatrně vyhrabával, pokud by tak učiněno nebylo, mohl by se vápno tzv. zapopelit. Žárem se vápenec vypálil do běla, poté se muselo nechat vychladnout. Doba chlazení přibližně odpovídala době, kde se v peci vápno pálilo. Vypálené vápno se v peci pak v rukavicích začalo směrem od hroudí rozebírat. Naložilo se na vápenický vůz, který již směřoval ke konečnému odběrateli. Dalšími transportními prostředky byl trakař, vozík se psím spřežením či se jednoduše dalo do nůše. Hašení vápna probíhalo přímo na stavbách. Do jámy se nasypalo vápno a přidala se voda, jáma se pak obvykle zakryla. Samotný proces hašení vápna byl velice nebezpečný (Láník – Cikrt, 2001).

Kromě pálení vápna se ve středověku, ale rovněž i později, stalo dalším dosti důležitým užití vápence jako suroviny pro dekorativní účely. Nazýváme je mramory. Může se jednat o pravé mramory (metamorfované a rekrystalizované vápence) nebo o „mramory“ nemetamorfované, z historického hlediska se také označují jako mramory. Z petrologického pojetí je však toto pojmenování vyloučeno a užívá se název leštitelné vápence.

Na území Čech se vyskytuje především druhý genetický typ vápence (leštitelný). Jedná se o různě zbarvené odrůdy vápence (červené, šedé, zelené, černé, narůžovělé atd.), které jsou z větší míry vázány na oblast Barrandienu (bývalá sedimentární pánev táhnoucí se zhruba ve směru Plzeň - Praha). Zde se ukládaly mocné vrstvy vápenců, které mohou zaujmout svou barevností a strukturou. Nejžádanějším a nejvyúživanějším dekoračním leštitelným vápencem se stal již od středověku tzv. slivenecký mramor. Historie lámání tohoto kamene spadá až do roku 1160, kdy zdejší lom ve Slivenci vlastnil řád křížovníků s červenou hvězdou, od té doby prakticky nepřetržitě až dodnes se v této oblasti láme slivenecký mramor. Měl široké uplatnění jak v tuzemsku, tak i za hranicemi, dnes však těžba sliveneckého mramoru stagnuje. Jako příklady užití uvedu chrám sv. Víta ( dlažba, oltář, zábradlí, náhrobky Přemyslovců od Petra Parléře ), náhrobek Tycho de Brahe v Týnském chrámu.

Krom tohoto mramoru známe i jiné, ale již méně významné vápence, jako např. mramor karlštějnský, mramor zbuzanský či mramor dobříčský. Méně kvalitní mramory našly uplatnění jako dlažební mozaika, která se štípala v Černé rokli u Kosoře či v Solopyskách u Černošic.

Klasické krystalické mramory metamorfovaného původu nacházely a dodnes i nacházejí uplatnění jako obkladové materiály, dlažební kostky a pokud byl mramor esteticky zajímavý, byl užit třeba i jako sochařský materiál. Dodnes můžeme obdivovat krásu a zachovalost antických soch.

gweb.cz