Minerály a horniny Slovenska      :: prepni na celú stránku

Zaujímavosti

Vývoj odborných hornických názorů do 18. století a začátky odborné literatury
zdroj: www.hornictvi.info
pridané:
16.3.2006

Zdroje informací a původ názorů

Názory vycházely především z hornické, úpravenské a hutnické praxe a do 15. stol. přecházely v podstatě jen z mistra na učně. Nositeli znalostí byli v první řadě funkcionáři báňské správy, vedoucí pracovníci dolů, odborní dělníci. Na základě předaných i vlastních zkušeností uměli hodně. Věděli, ve které hornině mohou očekávat výskyt rudního ložiska, uměli je podle terénních i jiných indícií odkrýt kutacími díly, zjistit druh a kovnatost rudy, vyměřit dolové pole a důlní díla, určit místo, kde mají být založeny ohlubně šachet a ústí štol i stanovit, jak mají být raženy, aby zastihly ložisko a dosáhly prorážky k odvádění vody, k přivádění čerstvých větrů a k těžbě rudy. Ovládali techniku, která jim umožňovala dopravovat rudu, jalovinu a pomocný materiál v dole i šachtami, naučili se odvodňovat doly pomocí čerpacích zařízení a vodotěžných strojů. Věděli, že rudu musí někdy pražit, uměli ji rozdružovat ručně, drtit ve stoupách a v mlýnech, drť zpracovat na hutnitelný koncentrát. Znali rudy zlata, stříbra, cínu, olova, mědi, rtuti a železa, věděli, jakým postupem a s jakými přísadami je hutnit. Využívali kyzy z výchozů uhelných slojí, kamenečných břidlic a některých rudních ložisek, aby z nich vyráběli vitriol a skalice.

Další zdroj představovaly praktické zkušenosti prubířů a do značné míry i alchymistů, kteří pracovali stejnými metodami a za pomocí týchž přístrojů a nástrojů. Kromě nich se uplatňovali i mimořádně nadaní jednotlivci, kteří se zabývali sestrojováním různých strojů, především vodotěžných, nebo se pokoušeli zlepšit hutní pochody.

Konečně některé odborné znalosti pocházely od vysokoškolsky vzdělaných osobností, které bychom mohli nazvat “teoretiky”. Znali antické i středověké autority, sbírali nerosty a někteří z nich je - stejně jako některé produkty hutníků, prubířů či alchymistů - užívali v lékařské praxi. Seznámili se i s některými geologickými procesy, např. se zemětřeseními, výbuchy sopek, ničivými i tvořivými účinky vod atd. Měli většinou jednu společnou vlastnost: příliš věřili autoritám, neznali hornictví a hutnictví z vlastní praxe, jen nahodile ověřovali přejímané údaje vlastní zkušeností. Z jednotlivých dílčích pravd vyvozovali někdy nesprávně dalekosáhlé závěry, zpravidla nehledali a ani nedovedli soustavně hledat závislosti a souvislosti mezi jednotlivými jevy.

Středověké názory a jejich interpretace

Novodobé vědecké myšlení, které se postupně rozvíjelo od svého základu zakotveného ve vědecké revoluci 17. století, se snaží maximálně zobecňovat, nacházet obecně platné zákonitosti. Staří praktici však brali poznávané jevy jako jednotliviny a souvislosti jim často unikaly. Nemůžeme tedy v jejich názorech hledat zobecňování tam, kde to sami výslovně nedělali. Jako příklad můžeme uvést třeba náš pojem ložiska. Je to pojem technický, nikoli geologický: neoznačuje výskyt nějakého nerostu vůbec, nýbrž prostor, kde se objevuje v předem stanovené, pro těžbu vhodné koncentraci. Staří by takový pojem naprosto nechápali. Znali stojaté a ležaté žíly, sloje a pně, případně rýžovnickou horninu. Totéž platí o našich údajích o kovnatosti v g/t, g/m3, %. Takový údaj by pro ně byl nepochopitelný. Oceňovali kvalitu těžené rudy podle zisku, který mohla přinést nad vynaložené náklady, např. jako bohatou, rentabilní, chudou či nedobyvatelnou. To znamená, že počítali realističtěji než my. Ruda o téže kovnatosti mohla - a může - být blízko u povrchu rentabilní, ale v hloubce při značných provozních nákladech nedobyvatelná. Pokud ovšem nepřijmeme jiné kritérium.

Druhý rozdíl je v obsahu pojmů a termínů. Při interpretaci starých zpráv se můžeme dopustit dvojí, stejně závažné chyby: buď překládáme doslova podle dnešního významu použitých termínů, nebo naopak do nich vkládáme smysl, který v nich nemohl být. Jako příklad prvního nesprávného způsobu výkladu můžeme použít třeba Mathesiovu práci “Sarepta”. Na fol. 138a při popisu ložisek cínu čteme: “man ... groß e wende und keffer oder glatte steyne findet”. Otrocký překlad by zněl: “... nacházejí se velké stěny a kroupy a hladké kameny”. Správný překlad podle tehdejších odpovídajících významů uvedených termínů ovšem zní: “...nacházejí se balvany, chudé rudy a oblázky ...” Můžeme uvést i jiné příklady. Výraz “Gebirge” znamená podle slovníků “pohoří, horstvo, hory”. V řeči starých horníků ale označoval i horninu, ve které bylo ložisko situováno, někdy mohl označovat i ložisko v širším slova smyslu, např. náplav, ve kterém ležely polohy zrudněné sekundárně cínovcem, konečně mohl označovat i tyto zrudněné polohy. - “Stein” neznamenal jen kámen, jako dnes pro nás. Byla to i hmotnost o váze 20 liber a odpovídající závaží, byl to však i poloprodukt úpravy nebo hutního pochodu (“kamínek”) a často se tak označoval i zkráceně cínovec (místo “Zinnstein”). - “Werk” (a v české hornické mluvě “verk”) byl poloprodukt při hutním zpracování stříbrných rud, alchymisté tak nazývali transmutaci (das groß e Werk). - “Berg” byla hora i důl, “Bergwerk” byl důl i důlní revír. - “Bergmann”, nyní jakákoli osoba v hornické činnosti, byl dříve jen báňský podnikatel či plnoprávný obyvatel horního města. Manuální pracovník byl havíř, “Hä uer”, dělník na čelbě, nebo “Bergarbeiter”, dělník u dolu vůbec nebo někdy jen pomocný dělník - “Anschnitt” znamenal naříznutí čili vrub na tzv. rabuši (podélně rozštípntém dřevu) jako doklad o určitém výkonu či vykonané platbě, ale odvozeně označoval i vyúčtování nákladů na doly, prováděné původně rovněž pomocí rabuší. Podobných příkladů bychom nalezli velké množství, mezi jiným i v názvech nerostů, např. “Kobold” byl sice název horního skřítka (spíše zlého permoníka), ale spolu s variantou znění ve výrazu “Kobalt” jednak znamenal vlastní kobalt (“Farbkobalt”), jednak arzén (či arsenik, “Giftkobalt”).

Vznik odborných spisů o hornictví, hutnictví a prubířství

Na přelomu 15. a 16. stol. došlo k rozmachu řemeslné výroby, prudce vzrostla poptávka po železu i barevných kovech a konečně i po drahých kovech, nepostradatelných ve forně mincí pro rozvoj obchodu. To se projevilo ve výrazném rozvoji hornické činnosti. Náhlost změny způsobila, že začaly chybět potřebné pracovní síly: havíři, vedoucí pracovníci dolů i technici báňské správy. A navíc ani většina nových báňských podnikatelů neovládala základní principy báňského podnikání a provozu. Ukazovalo se, že dosavadní způsob výuky a informování uvedených účastníků báňského provozu není schopen plnit zvýšené požadavky.

Proto se ve střední Evropě a zvlášť v saském a českém Krušnohoří začínaly objevovat jednoduché publikace, ať ještě v opisech nebo už tištěné, které se zabývaly vyhledáváním a využíváním ložisek nerostných surovin, hutněním rud či zpracováním chemických surovin, případně i prubířstvím. První z nich teprve připravovaly půdu a reagovaly na nové požadavky spíš nadšením než odborností. Roku 1490 byla vydána kniha kázání s hornickou tématikou “Das buchelein wirt genant die himelische funtgrube” (“Knížka nazvaná Nebeská nálezná jáma”) duchovního Johanna von Valtz. Roku 1492 vydal Paulus Niavis (* po roce 1450 v Chebu, † 1515) “Iudicium Iovis” (“Jupiterův soud”), spisek o významu dolování.

Teprve na samém přelomu 15. a 16. stol., pravděpodobně roku 1500 v Augsburgu, vyšla tiskem “Ein nutzlich bergbuchleyn” (“Užitečná horní knížka”), bez udání autora, místa a roku vydání. Jejím autorem byl lékař z krušnohorského Freiberka Ulrich Rü lein von Calw (* kolem 1465, † 1523) a tehdy byla vydána pravděpodobně bez jeho vědomí. Byl to útlý svazeček o 46 stranách a deseti krátkých kapitolách. Rü lein von Calw popisoval - zatím značně stručně - způsoby odkrývání ložisek, směry, úklony a chování rudních žil a poruch, vyměřování dolů, zabýval se rudami stříbra, zlata, cínu, mědi, železa, olova a rtuti. Její vydání znamenalo v hornictví skutečný převrat. Znalosti v ní uvedené se dosud dědily z otce na syna, z mistra na učně. Utajovaly se jako cenná hodnota, kterou bylo možné výhodně využít a zpeněžit v hornické praxi. Pro nás jsou učebnice běžným jevem a ubozí žáci trpí při učení. Tehdy to byl bezpříkladný čin, který dosud tajené znalosti poskytl nejen odborníkům, nýbrž i širokému okruhu dosavadních neodborníků, především těžařů, kteří do dolování vkládali své peníze.

Knížka dosáhla neobyčejné popularity a byla znovu a znovu vydávána i pod poněkud změněnými názvy. Jen v 1. polovině 16. stol. vyšlo 7 dalších vydání: v Augsburgu 1505, ve Wormsu 1518, v Erfurtu 1527 a 1533, znovu v Augsburgu 1534, pak byla otištěna v Hasselbergově “Ursprung gemeiner Bergrecht” (“Původ obecného horního práva”) ve Frankfurtu n. M. 1535 až 1538, pak znovu samostatně v Augsburgu 1539. Ještě později se objevila v knize “Urspung und Ordnungen der Bergwerke” (“Původ a řády dolů”) roku 1616 a v knize “Corpus iuris et systema rerum metallicarum” (“Soubor práva a systém hornictví”) roku 1698. Navíc byla začleněna do popisu Jáchymova “Anzeigung des Bergwerks Sankt Joachimsthal ...” (“Pohled na horní revír Jáchymov”, Leipzig 1523) od Hanse Rutharta. O částečný český překlad se pokusil roku 1569 kutnohorský horní úředník Jan Lormeister.

Vedle tištěné Rü leinovy práce se objevil rukopis, zvaný obecně “Schwazer Bergbuch”, schwazská horní kniha. Vznikl kolem poloviny 16. stol. (snad ke sjezdu těžařů ve Schwazu v Tyrolsku roku 1557) a byl pravděpodobně určen k předložení panovníkovi, aby jej naklonil k podpoře tamních dolů. Ukazuje na to obsah, který vedle popisu nerostů a rud, jejich dobývání, úpravy a hutnění, důlního měřictví a prubířství se zabývá i ekonomikou provozu, báňskou správou a horním právem. Její opisy, kterých bylo zatím zjištěno 9, dokazují, že byla zpracována tak kvalitně, že vedle tištěných knih, Rü leinovy a zvlášť Agrikolovy, stála za namáhavé opisování i za kreslení více než stovky velmi pěkných a instruktivních ilustrací. Také u nás je dochován jeden z opisů, tzv. “Bergbuch Abrahama Schnitzera” (SOA Brno, fond G 10, sbírka rukopisů, č. 365), který vznikl někdy v posledních dvou desetiletích 16. stol.

Žádná z dosavadních prací však se nemohla ani zdaleka rovnat dílu Georgia Agricoly (Georg Bauer, * 1494 - † 1555, v letech 1527 - 1531 lékař v Jáchymově, pak v Saské Kamenici), především jeho pracem “Bermannus” (1530) a “De re metallica libri XII” (“Dvanáct knih o hornictví a hutnictví”, 1556). Jeho dílo nemělo jen prameny v antické a soudobé literatuře, ale vycházelo především z informací jáchymovských horníků a zároveň Agricolových přátel Bartoloměje Bacha, Vavřince Bermanna i dalších, mezi které patřil např. rektor jáchymovské školy Plateanus.Jeho latinsky psané práce se zabývaly téměř stejnou problematikou jako schwazská horní kniha, ale opomíjely horní právo i báňskou správu a ekonomikou provozu se zabývaly jen zcela výjimečně. Jejich překlady do němčiny daly do rukou báňských techniků i těžařů dosud nevídanou sumu užitečných vědomostí. Byly ovšem stále ještě natolik průkopnické, že měly své nedostatky. Přestože se Agricola snažil informace přebírané od jiných ověřit v praxi, vždy se mu to beze zbytku nepodařilo. Některé stroje nebo výrobní postupy jím uváděné se ve skutečnosti používaly málo nebo téměř vůbec ne. Jeho text je stále ještě popisný, ale objevují se u něj už zárodky hodnocení a hledání vztahů. Právě proto lze říci, že položil pevné základy pro budoucí vědeckou práci v hornictví a hutnictví.

Jáchymovský ředitel školy, pak kazatel a konečně farář Johannes Mathesius (* 1504 - † 1565, z toho v Jáchymově 1532 - 1540 a 1542 - 1565) napsal slavnou sbírku kázání s hornickou tématikou “Sarepta oder Bergpostill” (“Sarepta čili horní kázání”, 1562). Používal rovněž údaje starých autorů, ale ověřoval je a především vycházel z poznatků, které přebíral od odborníků nebo viděl na vlastní oči.

Záhy po nich se objevil vysoce kvalifikovaný odborník Lazarus Ercker (* 1528 - † 1594). V Čechách působil v letech 1568 - 1594 jako pražský mincmistr a pak i jako nejvyšší perkmistr. Jeho práce “Beschreibung allerfü rnemisten mineralischen Erzt und Bergwerksarten” (“Popis nejvýznamnějších rudních nerostů a hornin”) vyšla poprvé v Praze 1574 a pak v 15 dalších vydáních (poslední český překlad P. Vitouše 1974). Ercker vyšel z tzv. “Probierbü chlein” (“Prubířská knížka”), vydané poprvé anonymně bez místa a roku vydání, pravděpodobně ve Wormsu 1518 a pak ještě mnohokrát v různých úpravách, jeho práce však ji daleko předčí rozsahem a kvalitou zpracování i tím, že uvedené postupy vyzkoušel během vlastní praxe. Vedle nich se v 16. století objevila další velká osobnost, vrstevník Agricoly, Adam Ries (e) (*1492 - +1559), báňský úředník v Annabergu, Marienbergu a Geyeru, ale především význačný počtář. Ve svých pracích se zabýval vedle geometrie a algebry i jejich použitím pro potřeby báňské praxe (prubířství, důlního měřictví, vyúčtování dolů a hutí včetně měr a vah, cen, mezd, mincovnictví a peněžnictví) s  názornými početními úlohami. Již v letech 1518 – 1522 zpracoval rukopis “Beschickung desnTiegels sambt Bericht” (prubířství), roku 1550 vyšla jeho základní práce “Rechenung ach der lenge, auff den Linien vnd Feder. Darzu forteil vnd behendigkeit durch die Proportiones, Practica genannt, Mit grüntlichem vnterricht des visierens” ( geometrie a algebra, důlní měřictví ) a roku 1574 “Rechnung auf Linien vnd Ziphren” (vedle geometrie a algebry i mincovnictví , peněžnictví, směnárenství).

Na přelomu 16. a 17. stol. se objevily práce G. Meyera “Bergwerksgeschö pf und wunderbare Eigenschaft der Metallsfrü chte” (“Duch dolů /hor/ a podivuhodné vlastnosti /rud/ kovů”, Leipzig 1595) a Boemova úprava “Ein Bü chlein vom Bergwerk” (“Knížka o dolech”, 1600). Roku 1618 vydal Elias Montanus “Bergwerksschatz, d.i. ausfü hrlicher und vollkommener Bericht von Bergwerken nach der Ruten und Witterung kü nstlich zu bawen” (Poklad hor, tj. důkladná a úplná zpráva, jak se má podle virgule a zvětralin odborně dolovat”). Georg Engelhardt Lö hneyß napsal významnou a obsažnou úpráci “Grü ndlicher und ausfü hrlicher Bericht von Bergwerken” (“Řádná a úplná zpráva o dolech”, Zellerfeld 1617). Vedle hornické, hutnické a prubířské problematiky se zabýval i báňsko-právními a správními otázkami.

Třicetiletá válka pak vedla k úpadku těžby rud barevných a drahých kovů. To omezilo vydávání odborné hornické literatury, a to i po válce. Až roku 1658 vyšla v Lipsku práce A. Hauptmanna “Neues chemisches Project und sehr wichtiges Berg-Bedencken ü ber die allergrö ß ten Hauptmä ngel des Bergwercks ...” (“Nový projekt chemie a velice důležitá úvaha o nejzávažnějších nedostatcích dolování ...”), s názvem příznačným pro stav hornictví v této době. A teprve roku 1673 zpracoval Christian Berward terminologický slovník “Intrerpres phraseologiae metallurgiace” (“Tlumočník hornického názvosloví”), N. Voigtel vydal roku 1686 významné měřické dílo “Geometria subterranea oder Marckscheidekunst” (“podzemní geometrie čili důlní měřictví”), téhož roku bylo vydáno dodatečně pojednání o metodách měření, které o půl století dříve napsal J. Bü rgi. Roku 1687 vyšla ve Wittenbergu práce “Institutiones metallicae, d.i. wahr und klarer Unterricht von edlen Bergwerk” (“Základy hornictví, t.j. pravdivá a jasná zpráva o rudním dolování”), doplněná rovněž terminologickým slovníkem,. a ke konci století, roku 1698, vyšla práce A. Schö nberga “Corpus iuris et systema rerum matallicarum” (“Souhrn práva a systém hornictví”). Ještě na začátku 18. stol, roku 1710, vydal Chr. Herttwig dílo “Neues und volkommenes Bergbuch” (“Nová a dokonalá horní kniha”), které rovněž patřilo ještě do této etapy odborného vzdělávání horníků a hutníků. Konečně roku 1732 vydal Aß mann von Elterlein dílo “Bericht von Gebirgen, Schü rffen, Gä ngen, Metallen und allen dahingehö rigen aus eigener langwierigen Erfahrung” (“Zpráva o pohořích, kutání, žilách, kovech a o všem, co k nim patří, z vlastní dlouhé zkušenosti”).

Kromě toho přes těžkou dobu vznikla po polovině 17. stol. - sto let po vydání Agrikolova díla - další mimořádná práce. Napsal ji důlní měřič ve Freibergu a pak perkmistr v Annabergu Balthasar Rössler (* 1606 - † 1673) a nazval ji “Speculum metallurgiae politissimum oder Hellpolierter Bergbau Spiegel” (“Nejjasnější zrcadlo hornictví”). Potíže doby však způsobily, že ji vydal až jeho vnuk J. Ch. Goldberg v Drážďanech roku 1700. Na tehdejší dobu objemná kniha o 168 stranách textu a o 54 stranách rejstříku a hornického terminologického slovníku je doplněna i řadou mědirytin. Pojednává o ložiskách, jejich odkrývání a dobývání, zabývá se jednotlivými kovy a jejich rudami, úpravou a hutněním, navíc se dotýká i horního práva, báňské správy, důlního měřictví a zčásti i ekonomiky. V něčem předčí Agrikolovu práci - v rozsahu námětů a v praktických návodech k otvírce ložisek, udržování a ekonomice řízení dolů, v něčem její úrovně nedosahuje - např. v instruktivnosti popisu báňské techniky. V podstatě zůstává ještě na úrovni faktografie, vztahy nalézá jen ojediněle.

Závěr

V 17. stol. se situace ve vědě i výuce začala podstatně měnit. Věda přestal nekriticky přejímat názory dosud nezpochybnitelných autorit, hypotézy začínala ověřovat experimentem a komplexními výsledky svého zkoumání začínala sloužit i praxi. To se v 18. stol. projevilo v montanistice, která rovněž na základě předchozího vývoje velmi vyspěla a začala být schopná přebírat nejen výsledky, ale i metody nové vědy. Tento trend se odrazil i v charakteru prací předních odborníků. Dostávaly postupně stále víc charakter učebnic pro odborné a posléze i vysoké montánní školy, kterým už nestačilo odpovídat na otázku “jak”, ale začínaly hledat souvislosti mezi jednotlivými jevy a odpovídat na otázku “proč”. Proto také byly schopny vytvářet základy pro efektivnější způsoby vyhledávání a dobývání ložisek, pro úpravu a hutnění vytěžených rud, pro pomocné obory (analytiku, důlní měřictví, horní právo) a pro využití rozvíjejících se přírodních věd. K základním pracem využívaným ve výuce na pražské universitě patří díla J.T.A. Peithnera, především však je nutné se zmínit o dalších odbornících vyučujících na montánním učilišti v Banské Štiavnici, mezi které patřili např. mezi jinými N. Poda a zvlášť Chr. Tr. Delius. Ti však už patří k nové fázi soustavné odborné výuky montanistů.

hornictvi.info